Lucie Petráková

Pákistánská restaurace never more

12.5.2010

Čaute!

Musím se s vámi podělit o svůj gastro-hororový zážitek. Vyrazili jsme na oběd. Konkrétně já, zprávařky Jana a Marie, krb (to je označení jeho funkce) Majkl a Dan.

Příště půjdu jenom s Jančou. S tou by mi totiž nic nehrozilo, alespoň ne v pizzerii, kam jsme měly původně namířeno. Jenže Dan trval na tom, že chce poznat cizokrajnou kuchyni Pákistánců. Nu, proč ne, řekla jsem si naivně, nic z tého kuchyně jsem ještě neokusila a navíc restaurace je hned pod rádiem.

Zkrátím to - dobře nebylo nic. V bodech uvádím, co bylo špatně:

1. Přišli jsme v pěti lidech do restaurace, načež jsme paní servírce logicky oznámili, že je nás pět. Očekávali jsme, že nám nabídne další židli k čtyřmístnému stolu nebo nám slušně řekne, abychom si trhli nohou a rozsadili se do skupinek. Nedošlo ani k jedné variantě, paní nic neřekla (asi neslyšela), tak jsme si trhli nohou bez vyzvání a rozsadili se na dámskou a pánskou část.

2. Na jídlo jsme čekali téměř hodinu. (A to včetně polévky pro Marii)

3. Na pivo jsme čekali čtvrt hodiny.

4. Jídlo bylo... zvláštní. Mé kuřecí rizoto se sestávalo cca ze čtyř kousilínků kuřete, tří pytlíků rýže a tří kil koření - nebylo mi dobře.

5. Pokusila jsem se požár v mých útrobách zahnat Maruščinými plackami - nepovedlo se a ještě jsem se sotva odvalila.

Po návratu do rádia nastala válečná porada, jaký trest si pro Dana vymyslíme. Nevymysleli jsme nic - mozkové buňky byly spáleny na uhel vlivem pákistánského koření.

Takže nedoporučuji a s Danem už na oběd nejdu! (Leda by ho zaplatil)