Lucie Petráková

Plosky, ohanbí a jiné štiky

14.12.2009

Čaute,

minulý týden byl na zážitky bohatý. V rámci honby na dárky jsme zakoupila dvoje boty a kabelku (pro sebe) a spoustu krásných doplňků do bytu (taktéž pro sebe). Jinak myslím, že jsem vzorný Ježíšek a valnou většinu prezentů už mám pokupě. Co se týče vánočních příprav, dokonce už jsme s Jirkou doma nazdobili stromek (Jirka nazdobil) a realizovali jsme vánoční úklid (Jirka, já jsem kupovala ty boty). Byteček teď tedy máme jako klícku.

Včera jsem byla ve škole a poznala jsem tam další zajímavou spolužačku (v pořadí druhou). Po zjištění, že pochází z Ostravy jsem ji podrobila testu "hopsakoule". Má nová známá Kristin potvrdila pověst moravského lidu a potěšila mě "skákací kuličkou". (Těm z vás, kteří nechápou, doporučuji své starší blogy nebo vyzpovídat známé z různých koutů republiky otázkou "Jak řikáte takový tý barevný kuličce, jak skáče když jí hodíš na zem?")

Příjemnou školní a nákupní neděli jsme s Jirkou zakončili večeří, na kterou jsem byla vyvedena v rámci oslavy svého svátku. Nad kuřecími křidélky jsme zapředli intelektuální debatu na téma "Divná slova v českém jazyce". Vytasila jsem na drahého silný kalibr - plosky a ohanbí. Můj milý reagoval brilantním obsáhlým hodnocením "divnosti" těchto slov, načež svou řeč uzavřel slovy: "Všichni ví, že to máme na těle, ale nikdo neví, kde přesně." A s tím, přátelé, není možné nesouhlasit. Vždyť jak často vyřknete slova ohanbí a plosky?

Tak jenom tolik jsem vám chtěla říct.